Každý dopravní letoun má buď vrtuli, nebo turbínu proudového motoru, která vytváří tah. Teoreticky lze ale vyrobit i letadlo, které se rozjede po vzletové ploše bez jediné rotující části nebo spalovací komory - tah vytvoří proud elektricky nabitých částic - iontů.

Řeč přitom není o iontových raketových motorech, které už našly své uplatnění v některých kosmických misích, ale o elektroaerodynamickém motoru použitelném v běžné atmosféře. Nyní jej v praxi otestovali inženýři z MIT, jejichž několikakilogramový experimentální iontový kluzák přelétl celou univerzitní tělocvičnu.

Jak funguje elektroaerodynamický motor

Základní princip elektroaerodynamického motoru je relativně jednoduchý. Mějme dvě elektrody, které jsou od sebe v určité vzdálenosti a odděluje je masa okolního vzduchu. Nyní na první elektrodu dodejme velmi vysoké napětí. MIT u 2,45kg letounu potřebovala 40 tisíc voltů.

Mezi elektrodami začnou proudit ionty, které při cestě budou narážet na molekuly vzduchu, kterým udělí kinetickou energii. Vytvoří tzv. iontový vítr (Biefeld-Brownův efekt) a zbytek už je stejný jako u každého jiného leteckého motoru. Newtonův zákon o akci a reakci se už postará o to, aby letoun poskočil vpřed.

Základní princip iontových motorů není nikterak nový - sahá do hluboké minulosti, doposud se jej ale nikomu nepodařilo přetavit v dostatečně výkonný stroj, který dodá praktické zrychlení. Zatímco u vesmírných misí velmi nízké zrychlení problém není, protože družice může pomalu zrychlovat třeba celé měsíce a roky, v případě letecké dopravy na Zemi poněkud ano.

V každém případě, pokud by se technologii podařilo rozvinout do použitelné podoby, znamenalo by to revoluci. Letadla by byla například mnohem tišší - jediný zvuk by totiž vytvářelo aerodynamické tření a nikoliv motor samotný. Druhou nespornou výhodou by pak samozřejmě byla absence jakýchkoliv zplodin ze spalovacích motorů.